Hlavně se usmívej
Back to London life a to ve velké parádě.
Nevím, jestli jsem to zmínila, ale česko-slovenská komunita v Londýně je hodně velká a v obecnosti velmi přátelská. Není tedy náhodou, že můj nový job jsem našla právě tam. Jedna slečna sdílela, že nabírají u nich v hotelu a tak si říkám - no proč ne.
Pokoje uklízet nehodlám, žádné strachy (kdo někdy viděl můj příbytek, chápe, že za to by mě nikdo neplatil). Budu recepční. Hotel je to pěkný, jde o síť po centru Londýna a mají 4 nebo dokonce 5 hvězdiček, takže žádná špeluňka. Trochu mě překvapilo, že o mě mají zájem, protože kromě téhle nabídky jsem obepsala ještě asi 15 dalších a tohle je zatím jediné, kde se ozvali s pozitivním výsledkem. No ještě že tak! Pohovor proběhl velmi rychle a v pondělí, tj. zítra jdeme na to. Musela jsem udělat nejaký šoping před dnem D, jelikož uniformu sice dostanu, ale na prvních pár dní se musím vybavit sama. Takže jsem si koupila pohodlné botky (překvapivě v Primarku, ale za 10 liber, takže vlastně high end produkt), nové punčošky, pouzdrovou sukni (černá a velmi konzervativní) a bílou košili (též poměrně konzervativní, ale o to tam asi jde, že). Zítra si toto vše sbalím do batůžku a vyrazím vstříc nového dobrodružství. Pokud na konci této cesty bude normální práce s platem na účtě, budu nejšťastnější Moris v celém Londýně.
Hlavně proto, že už mi z toho sezení doma hrabe. Moji spolubydlící si musejí myslet, že jsem totální stalker, protože jakmile se něco (=někdo) pohne v kuchyni, vylézám ze svého brlohu v zoufalé touze po lidském kontaktu. Už si na to asi i zvykli. Někteří dokonce po příchodu do kuchyně zaklepou na má vrátka, jestli si s nima nechci chvíli povídat (to víte že chci, miluju vás jenom proto, že jste na světe). Na spolubydlící mám vážně štěstí.
Za tyto sociální chvíle se jim odvděčím tím, že občas něco upeču. Zatím mám na kontě bublaninu, ovesné sušenky a nově mini muffinky z arašídového másla. Jop, Londýn ze mě udělal žienku domácí (já nevím, na co ten Harry ještě čeká).
