Když ji miluješ, není co řešit
Miluji svou práci. A není v tom žádná ironie, žádné nadávky inspirované legendární opravou traktoru.
Po posledním 6 denním pracovním týdnu na recepci a poslední směně, kterou jsem strávila s mou drahou Valery samými příjemnými věcmi, nastal čas se v neděli zrekonvalescencovat a 29.2. nastoupit do nové práce. Což se nestalo. Můj šéf mi poslal omluvný email, že teď mají nějaké termíny a jestli můžu poprvé přijít až v úterý. Well, pro mě za mě, já přijdu, kdy si řeknete. Koneckonců je to můj šéf, že.
Takže první březnový den byl pro mě i prvním dnem návratu do světa SW compliance. A že to byl den! Po mírně hektickém začátku a obědě na uvítanou mě mí dva muži (v pracovním slova smyslu, samozřejmě) hned hodili do vody (metaforicky řečeno, k Temži to máme daleko). A bylo to dobré. Sice si zatím připadám užitečná jako sáňky v létě, ale má pracovní rychlost se den ode dne zvyšuje a narcisisticky říkám, že chválou na mě nešetří. No jo, každý si myslí, že když jsem krásná, tak budu blbá. A pak jsou překvapení.
Má pracovní doba se za poslední týden dostala do rozmezí "od nevidím do nevidím". Ale mě to vůbec nevadí. Pečlivě poslouchám všechny rady a instrukce a hloupé dotazy mám jenom občas. Ale radši se 2x zeptám než to udělat blbě. Miluju svou práci a doufám, že až se jim vetřu do přízně (hotovo), tak už mě nebudou chtít pustit. Protože já nikam nejdu. Maximálně tak v pátek dom.
