Morisova dobrodružství

A nebo spíš abych byla přesná -  to jste se načekali, co?

Jak správně podotkl můj otec rodný, poslední dobou jsem blog zanedbávala. Nicméně díky tomu jsem nasbírala plno zážitků, které tu teď s vámi posdílím.

Velikonoce jsem strávila v duchu ležení v poloze vodorovné ve své posteli. Byly to pěkné svátky. Od neustálého válení mě zachránila Izabela, moje spolubydlící. Ta mě přizvala na velikonoční oslavu v domě její kamarádky Moniky, která pozvala další své přátele. Bylo to překrásné. Jídla plno, samé dobroty, já jsem přispěla mini muffiny z burákového másla a všichni jsme se dobře měli. Po jídle jsme šli na procházku, zakončenou pivem v místním pubu (kupodivu tady zelené nemají) a i když se po cestě zpět rozpršelo, nic nás nemohlo zastavit. Bylo to pěkné, přátelské a velmi relaxující.

Zanedlouho potom přijela moje pipi. A vzala s sebou aj Mařu. A šneky z pekárny (mňam jakože). Strávili jsme spolu krásný víkend, který byl pro ně dosti unavující, ale snažila jsem se jim to ulehčit jak to šlo. Myslím, že jsme z toho nakonec vyšli všichni jako vítězové. Ostatně šťastné snímky na Instagramu to jenom potvrzují. Viva la pipi, jsem ráda, že jste dojeli. Mám vás ráda :)

Návštěvám se ale na jaře zřejmě daří. I moji rodičové, mladí a svěží jak se patří, nasedli na kovového oře (teda do kovového oře, ale to zní trochu divně) a vydali se směrem Londýn. Vše jsem pilně sledovala na Flight radaru, neboť jsem jednak dcerou svého otce a jednak jsem chtěla mít přehled. Takže jsem se z kanclu pěkně pošmírovala až za kanál a šla si je vyzvednout na zastávku. Ubytování totiž papá sehnal kousek od mého bydliska, takže jsme měli vlastně společnou cestu. 

V sobotu i neděli jsme si dali společnou snídani a i nyní, cca 2 týdny po jejich návštěvě jsem tak v půlce prožírání se zásobami, které mamička moje starostlivá dovezla. Kromě jídla jsme stihli také jakýchsi pamětihodností, seflíček, odpočinku v parku a příjemných zábavných okamžiků v kruhu rodinném. Jako například když nám maminka chtěla večer říct vtip, který byl tak vtipný, že se mu nejdřív sama 5 minut smála a teprve poté se o něj podělila i s námi, čekajícími v napětí. No málem jsme to nevydrželi, co vám budu povídat.

Nicméně tato návštěva byla přelomová. Neboť jsme se od "nemůžeme za tebou dojet, neumíme jazyk, nemáme čas, kdesi cosi" dostali do fáze "co děláš za 2 týdny, že bychom dojeli". Možná trochu rychlý postup, ale za to správným směrem. Příště do kovového oře naložíme i babičku a to teprve bude výlet!